Snímek: Jiří Stejskal
Kraj sklářů, chráněných území, šumících hvozdů, památných stromů, skvělého koupání, ladných luk či tajemných zřícenin hradů. Nic z toho však nevystihuje genia loci tohoto opomíjeného regionu bezezbytku. Pro začátek bychom se mohli spokojit s konstatováním, že se v Lužických horách cyklisté nesrážejí s pěšími turisty ani mezi sebou, jako je tomu v nedalekých Jizerských horách nebo Českém ráji. Často se pocestnému na jaře či na podzim stane, že za celý den nepotká ani človíčka.
Záhvozdí
Lužické hory se rozprostírají zhruba mezi Jablonným v Podještědí a Krásnou Lípou. Jejich větší část se nachází na české straně, za pozornost však stojí také německá. Lázeňská městečka Oybin a Jonsdorf bývala v minulém režimu vyhlášeným rekreačním centrem pro "endérácké papaláše" a na jejich vzhledu to je dodnes vidět. Tamější lesní stezky, upravené domy a zahrady maně připomínají trochu kýčovité Švýcarsko.
Dnešní Žitavské hory, dříve Záhvozdí (neboť státní hranice vede přesně po hřebenu Hvozdu - Hochwaldu), nabízejí širokou paletu využití volného času. Od svezení sto let starým vláčkem přes výtečné koupání ve vzorně vybavených koupalištích až po náročné via ferraty (železné cesty), které byste spíše hledali v tyrolských Dolomitech. Rozsáhlé a bizarní skalní město leží jižně od lázeňského německého městečka Jonsdorf. Nejznámější z jeho útvarů jsou Mühlsteinbrüche, které jsou vyhledávaným cílem horolezců. Nejpozoruhodnější věže nesou jména Velké a Malé varhany (Grosse und Kleine Orgel). Trasa po skalním městečku končí u vyhlídky zvané Jeptiška (Nonnenfelsen). Pod ní se nachází restaurace a malý rybník s půjčovnou pramic.
Nedaleko ležící lázně Oybin jsou prvně připomínány už v 11. století. Dodnes se zde zachoval komplex zřícenin a gotický kostel stojící na skále nad městem. Postaven byl v roce 1316 a o tři roky později ho převzali čeští páni. Císař Karel IV. hrad rozšířil a nechal zde postavit klášter pro celestýny z Francie. V Oybinu se nachází unikátní Svatební kostelík z roku 1734. Jde o barokní horskou celodřevěnou stavbu s nevídanou vnitřní výzdobou.
Tradice pašeráků
Na státní hranici, která Lužické hory přetíná, se dnes nachází hned několik turistických přechodů. Mimo jiné to jsou Dolní Světlá - Waltersdorf, Krompach - Jonsdorf, Krompach - Hain, Petrovice - Kammloch, Petrovice - Lückendorf.
Hranice vždy lákala pašeráky. Největší rozkvět tohoto řemesla nastal kolem roku 1800. Nejdůležitější pašeráckou osadou té doby bývaly Rynoltice. Právě tam vznikla společnost, které se říkalo "kompanie". Organizovala pašování tabáku, doutníků, cukru, kávy, textilu a střelného prachu ve velkém. Pašování ustalo až po zřízení finanční stráže v roce 1843. Po pašerácích zůstaly v Lužických horách desítky, možná stovky nejrůznějších pašeráckých stezek, které nikdy neztratily na svém významu ani kouzlu. Dodnes se právě zde pokoušejí organizované gangy provézt kradená auta směrem na východ a jinak tomu nebylo ani za minulého režimu.
Pradávné obchodní stezky
První osídlení tohoto regionu je úzce spojeno s obchodními stezkami, které tudy vedly od dávnověku. Z těch časů se mnoho památek nezachovalo, ojedinělé nálezy však nasvědčují tomu, že alespoň jedna pochází už z doby bronzové a halštatské. Také v časech římského císařství tudy procházeli obchodníci, o čemž svědčí nálezy jejich mincí. Několik se jich našlo na Hvozdu, jenž byl symbolem tohoto území po dlouhá staletí.
Ve středověku protínaly Lužické hory tři zemské stezky. Dvě z nich vycházely z německé Žitavy, jedna vedla přes Jablonné v Podještědí na Mladoboleslavsko, druhá mířila přes Cvikov do České Lípy a do Prahy. Po východním a západním okraji Lužických hor vedly další dvě, a to přes Hrádek a Českou Kamenici. Podle těchto stezek a vodních toků pronikali do pohraničních hvozdů první slovanští obyvatelé.
Romantické zříceniny
V hlubokých lesích Lužických hor řádili odpradávna lapkové, a proto bylo třeba zemské stezky chránit. Jejich nejdokonalejší ochrana vznikla za panování Karla IV. Zbytky strážních hradů najdeme prakticky na celém území hor. Dnes jsou z nich jen trosky a rozvaliny. Jedním z takových hradů býval Roimund. Najdete ho hluboko v lesích poblíž silnice vedoucí z Bílého Kostela směrem na Jítravu, dostat se k němu můžete i ze železniční zastávky v Machníně. Roimund (název prý vznikl z francouzských slov roi - mont, královská hora, na počest krále Karla IV.) založil Jan z Donína v roce 1347. Koncem čtrnáctého století však začaly v okolí řádit loupeživé tlupy v čele s Janem z Vartenberka, jenž se v roce 1414 hradu zmocnil. Poté se na Roimundu vystřídalo několik majitelů. Údajně ho zničili v roce 1442 Lužičané. Poslední historická zmínka o hradu je v listině Jiřího z Poděbrad z roku 1460. V ní se už píše o zbořeném hradu Roimund, jenž nebyl nikdy obnoven. V jeho zříceninách nalézaly dlouhá desetiletí útočiště loupeživé tlupy.
Až na vrcholky hor
Nejoblíbenějším turistickým cílem Lužických hor je od konce 18. století Hvozd (Hochwald). V roce 1821 na něj vystoupil bývalý rakouský císař Ferdinand I. Dnes je na jednom ze dvou vrcholů Hvozdu turistická chata německého majitele, na druhém pětadvacet metrů vysoká rozhledna, postavená v roce 1892. Oba ostrohy podlouhlého kopce turisté vyhledávají pro pozorování východu slunce.
Nejvyšším vrcholem Lužických hor je však Luž (793 m). V análech ze 16. století se o ní mluví jako o Špičáku, později ji místní lidé nazývali Polední horou. Při pozorování z německé obce Waltersdorf (zachovalá lidová architektura) stojí slunce v pravé poledne přesně nad vrcholem. Název Luž je prvně uváděn až v roce 1909. První dřevěnou hospodu na vrcholku postavili v roce 1823. Využívali ji hlavně pašeráci a pytláci. Pozdější chata vznikla v roce 1879, ale ta už sloužila hlavně turistice. Stála na území dvou států, měla dvě popisná čísla a dvě poštovní schránky. Majitel ji zapálil (prý úmyslně) 1. ledna 1946.
Celkem deset vrcholů Lužických hor přesahuje nadmořskou výšku 700 metrů. Kromě Hvozdu a Luže to jsou například Jedlová (774 m), krásně tvarovaný a výrazný Klíč (760 m), Studenec (736 m), Velký Buk (736 m), Malý Buk (712 m), Weberberg - Pěnkavčí vrch (792 m) a Bouřný (703 m).
Mařenice, Krompach a Petrovice
Obec Mařenice leží ve středu turisticky zajímavých míst: Dolní a Horní Světlá, Krompach a Mařeničky. Vznikla ve 14. století při cestě do Žitavy. Je zde mimo jiné kostel sv. Máří Magdalény, který dala postavit v letech 1699 až 1714 vévodkyně Františka Toskánská. Most přes Svitávku zdobí barokní sousoší, na jižním konci vesnice si lze prohlédnout Kalvárii a barokní kapli z roku 1681. V okolí jsou do kamene vytesány skalní reliéfy od místních lidových umělců.
Nedaleký Krompach byl založen v roce 1391, o dvě století později je uváděn jako sklářská osada. Po roce 1700 huť zanikla. V obci jsou tři tisy, o kterých se tradovalo, že jsou staré dva tisíce let. Nejnovější dendrologický výzkum však ukázal, že byly zasazeny před pěti sty lety. Petrovicemi kdysi vedla stará obchodní stezka z Čech do Žitavy. Cestovali tudy už římští obchodníci, jak o tom svědčí zde nalezená mince z roku 258. Na tuto dávnou stezku dnes navazují přechody Petrovice - Lücknedorf a Petrovice - Kammloch.
Ranč Malevil
Pár stovek metrů za Heřmanicemi leží unikátní ranč Malevil. V polovině devadesátých let 20. století ho začal budovat bohatý Čechoameričan. Na ranči se pořádají kovbojské soutěže, jako je chytání telat do lasa, rodeové jízdy, anglické či westernové jízdy na koni, hodinové projížďky nebo dvoudenní trail. Návštěvník zde najde kompletní služby včetně tenisových kurtů, halu na squash, ubytování ve stylovém prostředí, bazén, saunu a golf s osmnáctijamkovým hřištěm. Západně od obce Heřmanice, přírodní koupaliště s písečnou pláží, u nějž je kemp s tábořištěm.
Koupání i ledová jeskyně
Několik kilometrů od Mařenic se nachází v hlubokém zalesněném údolí Hamerského potoka přehrada U Naděje. Byla postavena v roce 1938 pro pohon pily v obci Hamr. K pile přivádělo vodu osm kilometrů dlouhé podzemní potrubí. V kopci nedaleko přehrady se choulí ledová jeskyně, jediná svého druhu v Čechách. V systému dutin je znemožněna cirkulace vzduchu, protože jediným otvorem do jeskyně je horní vstup, kterým vniká v zimě na dno těžký chladný vzduch. Ten ji vyplňuje po celý rok a udržuje v ní stálou teplotu blízkou bodu mrazu. Z par ovzduší i z prosakujících vod se vytváří zaledněný prostor, částečně přetrvávající po celý rok.
Sv. Zdislava, Karel IV. a Napoleon
Za jedno z center Lužických hor můžeme považovat městečko Jablonné v Podještědí. Leží na soutoku Panenského a Želivského potoka. V Jablonném se větvily obchodní cesty z Čech do Lužice. Ostatně jeho vznik je spojován se založením Žitavy, nejspíš to bylo v roce 1240. Prvním majitelem zdejšího panství byl Havel z Lemberka. Dvanáct let poté jsou už první historické zmínky o dominikánském klášteru, a to v souvislosti s Havlovou manželkou Zdislavou, roku 1995 svatořečenou papežem Janem Pavlem II. Ve 13. století zde bývala mincovna a důležitost celního města zdůraznil Karel IV., když Jablonné v roce 1369 navštívil. Český král tehdy nařídil používat pro styk Čech s Lužicí výhradně cestu přes Jablonné.
Jablonné je jediným českým městem, v němž pobýval francouzský císař Napoleon Bonaparte. V srpnu roku 1813 očekával vpád vojsk svých nepřátel z Čech do Saska a na Žitavu. Tomu chtěl předejít, a proto soustředil v Lužici velké vojsko. Na třicet tisíc Francouzů a Poláků vpochodovalo 19. srpna od severu do Čech přes Horní Sedlo. Navečer se za nimi vydal Napoleon i s velitelským doprovodem. V Petrovicích na celnici studoval mapy, v Kněžicích se občerstvil a v jednadvacet hodin dojel do Jablonného. Zde se usadil na poště a pohovořil s představiteli města. Když vyslechl nepříznivé zprávy svého zvěda, vydal se za hodinu při světlech pochodní zpět.
Nejstarší zdejší dochovanou stavbou je zřejmě kaple sv. Volfganga, která byla postavena ve 13. století. V 16. století ji renesančně přestavěli a dodnes je zdobena psaníčkovými sgrafity. V současnosti je klášter spojen s nejhodnotnější a nejkrásnější památkou, kterou je velkolepá bazilika minor sv. Vavřince a sv. Zdislavy. Její projekt vypracoval vídeňský architekt Jan Lukas Hildebrandt. Chrám nabízí spousty vzácných památek a uměleckých děl. V podzemních kryptách jsou veřejnosti nepřístupné mumie zdejších dominikánů, v hlavní chrámové lodi je po levé straně vystavena lebka sv. Zdislavy z Lemberka. Z období baroka pochází i opravený a zářící morový sloup na náměstí z roku 1686.
Pro každého něco
Není náhodou, že jsme své neúplné putování po Lužických horách zakončili právě v Jablonném v Podještědí, které už dávno ztratilo svůj původní význam. Dnes se zdá být trochu ospalým místem, ale nenechte se mýlit. Při delším pobytu z něj na vás dýchne cosi ze starých, neuspěchaných časů, kdy paní Zdislava ošetřovala malomocné, Otec vlasti kontroloval mincovnu a malý Korsičan kul plány proti svým nepřátelům.
Dnešní Jablonné v Podještědí je jednou z bran do Lužických hor. Je ideálním výchozím bodem pro pěší výlety i cykloturistiku. Cesty a putování po zdejší krajině však lze podnikat odkudkoliv. Nudit se přitom určitě nebudete. Můžete vyhledávat památné stromy, projít několik naučných stezek, lézt po skalách nebo se jen tak toulat a užívat si skvělých výhledů do kraje či tichých lesních zákoutí.
Na začátku našeho putování jsme se snažili najít vhodný přívlastek pro toto území. Je zřejmé, že žádný univerzální neexistuje. Pro každého totiž mají Lužické hory jinou vůni, chuť či kouzlo.
Jan Šebelka
